Láska je mocná čarodějka ... a ta si nevybírá - Kapitola dvanáctá - Tajná schůzka

Kapitola dvanáctá – Tajná schůzka


Ráno se první probudila Lucy.
Hlava jí třeštila.
Pak si uvědomila, co se v noci po příchodu ze zábavy stalo.
Byla z toho trochu nesvá.
Tohle přece nechtěla.
Nebo snad ano?
Dívala se na Draca.
Na jeho dokonalé tělo, které bylo zakryto jen od pasu dolů.
Je fakt kus! Vyvstalo ji v mysli. Ale je to kamarád…
Draco jako by vytušil, že se na něj dívá a probudil se.
Začervenala se.
„Snad se nečervenáš? Po dnešní noci.“
„Víš, Draco, byla to chyba. Nemělo se to stát,“ koktala.
„Tím chceš říct, že se ti to nelíbilo?“
„Ale jo, bylo to úžasný, ale nemělo se to stát, vždyť se nemilujeme…“
„V noci to tak nevypadalo,“ provokoval dál Draco.
„No, ale však víš, ten alkohol, únava a pak ten chtíč někoho mít…“
„Určitě to bylo tak, jak říkáš,“ řekl a zašklebil se tak, že Lucy vybuchla smíchy a on v zápětí po ní.
„Takže kamarádi?“
„Kamarádi,“ potvrdil jí.

Oblékli se a vydali se dolů na snídani.
U stolu seděl osamocený Lucius a vypadalo to, že nemá zrovna nejlepší náladu.
Když je zaregistroval, podíval se jejich směrem, ale neřekl ani slovo.
Že by věděl, co se mezi mnou a Dracem v noci dělo? Pomyslela si. Pokud jsme dělali velký hluk, tak to slyšel určitě. Sakra! Proč si to nepamatuju?
Nakonec přece jen promluvil.
„Už jsem si myslel, že ani nepřijdete.“
„Proč, otče?“
„V noci jste se vrátili dost pozdě.“
„Tys nás slyšel přijít?“
„Popravdě se to zrovna přeslechnout nedalo, byli jste celkem hluční,“ odpověděl a podíval se na ni.
Začervenala se.
On to určitě ví!
„Omlouvám se, že jsme vás vzbudili, pane.“
„Nespal jsem.“ Nemohl jsem totiž usnout a může za to jedno krásné stvoření, ze kterého jsem celý večer nemohl spustit oči.
Chvíli všichni mlčeli.
Lucius se zvedl k odchodu, ale ještě prohodil směrem k Lucy.
„Dneska odjíždíte domů, je to tak?“
„Ano, Dracovi zítra začíná škola a mně mé povinnosti.“
Pokýval hlavou.
„Kdybychom se už neviděli, přeji vám šťastnou cestu,“ řekl prostě.
„Děkuji.“ Letmý úsměv.
Poté se otočil a odešel.

Po obědě si Lucy zabalila své věci připravila se k odjezdu.
„Snad se ti u nás aspoň trochu líbilo?“
„Ano, bylo tu krásně – odvezu si pár nezapomenutelných zážitků…“
Pousmál se.
„Doufám, že jen samé dobré.“
„Samozřejmě. Ve většině přebily ten jeden jediný špatný.“
„Tak to jsem opravdu rád a potěšilo by mě, pokud by ses rozhodla tu ještě někdy strávit své volné dny.“
„Uvidíme.“
Draco vzal její zavazadlo a pomalu je snášel ze schodů.
Lucy se vláčela těsně za ním.
Nechtělo se jí z tohoto domu odjíždět, zažila tu hezké chvíle.
Možná se sem přece jednou vrátím. Kdo ví.
„Otče, ty se někam chystáš,“ zeptal se Draco, když viděl otce oblečeného do kabátu.
„Ano, mám nějaké neodkladné záležitosti v Londýně.“
„To bys mohl Lucy doprovodit.“
„Ano, jistě. Pokud nebude mít něco proti.“
Zavrtěla hlavou.
„Dobře, tady je její zavazadlo,“ podal otci Lucyin kufr na kolečkách, „Lucy, dávej na sebe pozor a až dorazíš domů, nezapomeň mi dát vědět!“ řekl starostlivě a poté ji objal.
Těsně se k němu přitiskla.
Dal ji letmý polibek na ústa.
Lucius je tiše sledoval.
Zase ucítil to známé píchnutí v prsou.
„Tak můžeme?“
„Ano.“
„Lucy se ještě nikdy nepřemisťovala, viď?“
„Nemusíte se ničeho bát,“ řekl, když viděl její lehce vyděšený výraz, „chytnete se mě, budete se pevně držet a až budeme na místě, prostě se mě zase pustíte.“
Přikývla na souhlas.
„Dobrá, pojďte sem.“
Lucy si stoupla těsně k Luciusovi.
Chytla se ho za ruku a pevně ji stiskla.
Luciusem projela vlna vzrušení.
Sakra! Co to se mnou dělá jen jeden jediný dotek?! To chce klid!
Během chvilky se začali přemisťovat.
Lucy ucítila tlak okolo celého těla, země se jí ztratila, všechno se kolem ní jako by točilo, a pak najednou znovu ucítila pevnou zem pod nohama.
Stáli uprostřed londýnského nádraží.
„Děkuji.“
„Nemáte zač. A šťastnou cestu.“
„Díky a nashledanou!“
„Nashledanou,“ zopakoval po ní a v tu chvíli se ozvalo tiché „prásk“ a Lucius byl pryč.

Když Lucy dorazila domů, poslala zprávu Dracovi a šla si vybalit své věci.
Její rodina se ještě nevrátila z prázdnin, tak měla chvilku jen pro sebe.
Otevřela kufr a až na vrchu ležela malá krabička.
Pomalu ji otevřela.
Byl v ní vzkaz a krásný řetízek.

Díky za dvě příjemně strávená odpoledne…


Lucy bylo jasné, od koho dárek a vzkaz je.
Nechal jí ho tam Lucius.
Ale kdy mi tam tu krabičku mohl dát? Jistě – jedině, když jsme se přemisťovali. Je to od něj milé.
Prohlédla si řetízek a připnula si ho na ruku.
Krásný!

Během několika dní se Lucy zase zapracovala do všedních povinností a návštěvu u Malfoyů jí připomínal už jen řetízek, který měla neustále připnutý na ruce.
S dětmi měla starostí nad hlavu – dojet do školy, uklidit, uvařit, vyzvednout děti, napsat úkoly, poklidit po večeři, kouknout na televizi a jít spát – každý den byl stejný jako ten předešlý i jako ten následující.
Jen o víkendu mívala volno.
To se sešla s přáteli ve městě, nakupovali, chodili do kina nebo se jen tak procházeli na pláži u moře, povídali si a snili.
Proto jí překvapilo, když u ní jednoho rána na okno klepala malá sovička.
Převzala vzkaz, ale sovička neodletěla, jako by čekala na její odpověď.


Krásné ráno!
Rád bych Vás zase viděl. Bylo by možné sejít se dnes na odpolední čaj o páté?
Lucius Malfoy.

Krátké, avšak výstižné.
Proč mě chce vidět? Není to snad past? Co když to nepsal on, ale jeho žena? Možné by to bylo, potom co mi byla schopná udělat u nich doma. Ne,tohle je jeho písmo, ale odmítnutí. Nemůžu jinak – zatím ne…

Dobrý den,
je mi to moc líto, ale dnes se mi to nehodí. Snad někdy jindy.
Lucy.

Doufám, že ho moc neurazím tím, že odmítnu.

Lucius stál doma ve své pracovně a vyhlížel malou sovičku, kterou brzy ráno poslal k Lucy.
Přál si, aby přiletěla co nejdříve a přinesla mu dobré zprávy.
Byl nedočkavý jako malé dítě.
Konečně jsi tady! Sakra! Takže jí se to nehodí a možná jindy! Cos vlastně čekal, že nadšeně přijme? Jak po tolika letech mezi Smrtijedy můžeš být ještě naivní? Nestojí o tebe, pošeptal mu škodolibý hlásek. Já o ní také ne. Lžeš! Hádaly se spolu dva jeho vnitřní hlasy.
Sedl si ke stolu a vzdychl, neměl náladu cokoliv dělat, natož jít na ministerstvo.
Oblékl si kabát a vydal se do zahrady a dál k lesu.
Musím si vyčistit hlavu. Zapomenout na ni…


Občas ji chodily lístky od Luciuse.
Jen na málokterý odpověděla.
Ne, že by nechtěla, ale měla v hlavě zmatek.
Nedokázala si rozumně vysvětlit, proč zrovna ji píše Lucius Malfoy.
Nakonec to nevydržela a když obdržela další pozvání, tentokrát na večeři, přijala ho.

Dobrý večer, Luciusi,
Vaše pozvání přijímám jen napůl. Ráda s Vámi na večeři půjdu, ale bude to čistě v mudlovském stylu – žádné kouzlení. Pokud máte stále zájem, zítra v osm Vás budu čekat v Bridlingtonu na nábřeží.
Lucy.

Luciuse její odpověď potěšila, ale měl trochu obavy z toho, co myslí tím, že se večeře bude konat v čistě mudlovském stylu.
Neměl však na výběr.
Těšil se, to si tak jako tak musel přiznat.

Lucy dorazila na nábřeží za deset minut osm.
A zase druhá.
Lucius už na ni opět čekal.
„Dobrý večer, pane.“
„Dobrý, Lucy,“ odpověděl jí a podal ji malou bílou růžičku, „a prosím vynechejte toho pana a říkejte mi Luciusi.“
„Tak půjdeme?“
„A kam?“ zeptal se maličko nedůvěřivě.
Naštěstí si toho nevšimla.
„Do kina, zvu vás!“
„Do kina? To je taková ta mudlovská zábava, kde se sleduje nějaký film na plátně před vámi?“
„Hm, přesně tak – říkala jsem přece, že to bude čistě mudlovský styl. No a my mudlové, abychom dostali větší hlad, jdeme nejdřív na nějaký film do kina, a pak až teprve na večeři.“
„To se pak ale vaše schůzky protáhnout dlouho do noci ne-li do rána.“
„Ano, máte pravdu. Pospícháte snad?“
„Ne, vůbec.“
„Super, tak půjdeme,“ řekla a vzala Luciuse za ruku.
Tomu v tu chvíli začalo bít srdce o něco rychleji.
Ještěže ho nemůže slyšet, vkradlo se mu do hlavy.
Lucy zaplatila u pokladny dva lístky, koupila popcorn a colu a poté se vydali do ztemnělého sálu.
Chvilku maličko tápali, kde vlastně mají svá sedadla.
Seděli zhruba uprostřed sálu.
Lucius se cítil nesvůj.
V kině byl jednou a to před mnoha lety, navíc tohle bylo jiné.
Byl tu s dívkou o mnoho mladší, skoro by mohl být její otec a uvnitř sebe sama cítil pocity, které si myslel, že už jsou pro něj dávno ztraceny.
Když dosedli, neměli čas si říct jediné slovo – film začínal.
Byl to výpravný velkofilm do doby Alexandra Velikého.
Lucy se líbil, sledovala ho velmi pozorně.
Luciusovi jeho jméno něco vzdáleně připomínalo.
Nemohl se však soustředit na děj filmu, když vedle něj seděla ona.
Nabídla mu popcorn, nejdřív zdvořilostně odmítl, ale když to udělala podruhé, přišlo mu hloupé znovu říci ne.
Ochutnal.
Nebylo to tak špatné, jak si původně myslel.
Dokonce to bylo docela dobré, sladké.
Lucy se zadívala na film tak, že zapomněla na všechno okolo.
Takže když si chtěla vzít další kousek popcornu, setkala se s jeho rukou, lehce se o něj otřela, a pak rychle ucukla.
Jím projela vlna horkosti.
Byl to jen letmý dotek, přesto pro něj představoval silný zážitek.
Dokázal by ji za ruku držel celou dobu, ale nenašel k tomu dost odvahy.
Film skončil.
Ještě chvilku nehnutě seděli.
Nakonec se pohnula ona.
Otočila se k němu.
„Tak co líbilo?“
„Ale ano, nebylo to tak špatné, jak jsem se na začátku obával.“
„To jsem ráda. Půjdeme?“
„Ano, jistě.“
Galantně ji přidržel kabát, aby si ho mohla snadněji obléci.
Když vyšli z kina, zahnula Lucy za roh, kde našli krásnou útulnou restauraci.
Usedli ke stolu, který byl až vzadu v rohu, nechtěli být rušeni.
Po nekonečném výběru, co si vlastně dát k večeři oba zvolili těstoviny na italský způsob.
Lucius neměl zrovna velkou důvěru v jídlo, které vaří mudlové, ale nakonec se přece jen nechal přemluvit a když mu jídlo přinesli a on ochutnal, musel uznat, že není čeho litovat.
Po večeři si dali několik sklenek vína a Lucy si musela dávat pozor, aby se nenapila více než je u ní zdrávo a aby potom nevyváděla něco nepřístojného.
Nakonec večer zakončili večer naprosto nemudlovsky a to přemístěním k domu, ve kterém ona bydlela.
Chvíli nesměle stáli před vrátky.
První promluvil on.
„Děkuji vám, Lucy, za příjemně strávený večer. A doufám, že si ho v brzké době zopakujeme…“
„Já děkuji vám, bylo mi s vámi dobře,“ řekla popravdě.
„Přeji vám dobrou noc a dávejte na sebe pozor.“
„Vy také a dobrou noc, Luciusi.“
Maličko se uklonil a ozvalo se známé „prásk“ a Lucius zmizel.


Dlouhou dobu se již nezastavil u Severuse Snapea, a tak se rozhodl, že ho dnes ještě poctí svou návštěvou.
Došel k jeho domu a zaťukal.
Téměř okamžitě se otevřely dveře a v nich stál Severus.
„Luciusi, zdravím, copak tě ke mně přivádí?“
„Nemohu se snad stavit u starého přítele?“
„Ale jistě – jen pojď dál,“ pozval ho bradavický profesor.
„Díky.“
„Dáš si něco? Kávu, čaj?“
„Dal bych si čaj, kávu jsem měl před chvílí,“ přiznal se Lucius.
„Ale?“ řekl se zájmem v očích Severus.
„Byl jsem na večeři s Lucy.“
„S tou, která byla onehdy na školní zábavě?“
„Hm, přesně s tou.“
„Předpokládám, že Narcisa o tom neví.“
„Já doufám, že to neví. Ale nejspíš už něco tuší.“
„Takže to nebylo poprvé.“
„Večeře ano, ale sem tam jí píšu vzkazy.“
„Luciusi, ty mě děsíš! Vypadá to, jako by …“ nestihne doříct lektvarolog.
„Prosím, nedokončuj tu větu, ano?“
„Jak si přeješ – ale je to zjevné, pokud chceš znát můj názor…“
„Rád bych ji pozval na kratší dovolenou…“ pokračoval Lucius.
„Cože chceš udělat? Ty ses musel dočista zbláznit!“
„Bojím se, že nepřijme…“
„Pokud je na tom jako ty, tak bude souhlasit,“ snažil se ho podpořit Severus.
„Ale teď k něčemu jinému… Co ten vlkodlačí lektvar? Pokročil jsi nějak?“
„Zkoušel jsem všechny přísady, o kterých jsme mluvili a ani jedna není ta správná,“ řekl zklamaně odborník na lektvary.
„A co ještě zkusit přidat výluh z pelyňku nebo rozdrcený roh jednorožce?“ zkusil Lucius.
„Bylo by to až příliš jednoduché, ale zkusím to. Ne, však dneska.“
„Máš pravdu, je pozdě, měl bych jít domů.“
„Asi ano…“ přitakal mu černovlasý přítel.
„Snad se zase brzy uvidíme a Severusi, prosím, neříkej nikomu, o čem jsme dnes mluvili,“ požádal ho Lucius.
„Nemusíš se obávat.“


A/N: Viviane, díky! Jsi prostě úžasná! ;) Bez Tvých komentářů a připomínek by tahle povídka nestála za to...

11. Kapitola || 13. Kapitola

Kapitola pětadvacátá - Fakta a domněnkyKapitola čtyřiadvacátá - Kolotoč událostíKapitola třiadvacátá - Smrtijedi o sobě dávají vědět...Kapitola dvaadvacátá - Události se daly do pohybuKapitola jednadvacátá - Plány a odhaleníKapitola dvacátá - Nejistá budoucnostKapitola devatenáctá - Lepší zítřky?Kapitola osmnáctá - Cesta zpátkyKapitola sedmnáctá - Sladké probuzeníKapitola šestnáctá - PrasinkyKapitola patnáctá - Pozdní návratKapitola čtrnáctá - Smrtijedská schůzeKapitola třináctá - VýletKapitola dvanáctá - Tajná schůzkaKapitola jedenáctá - Školní večírekKapitola desátá - Příjemně strávené odpoledneKapitola devátá - Malfoy ManorKapitola osmá - PozváníKapitola sedmá - Návrat k povinnostemKapitola šestá - Setkání s ...Kapitola pátá - PrázdninyKapitola čtvrtá - VzkazKapitola třetí - Překvapivé zjištěníKapitola druhá - Strýček a tetičkaKapitola první - Tichošlápkův dopis